Exkluzivní rozhovor s prof. MUDr. Antonínem Pařízkem, CSc.

31.03.2019


"Hle, příbytek porodníka uprostřed lidí, porodník bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich porodník, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."

(Zjevení 21,3-4)

VK: Dnes k nám prostřednictvím videochatu zavítal elitní prof. MUDr. Antonín Pařízek, CSc. Dobrý den.

PMAPC: Těhotenství může být zcela fyziologické, nicméně termín fyziologický porod můžeme použít až ve chvíli, kdy je po něm. I u porodu zdravé ženy může nečekaně nastat komplikace, nejčastěji nedostatek kyslíku u plodu. Pak je každá vteřina drahá.

VK: Prosím? Ještě jsem se na nic neptala.

PMAPC: Aha. No vidite to. To my jsme si se ženou napsali na kartičky, co mám u rozhovorů říkat, abych tím ušetřil čas, protože je stejně pořád třeba říkat totéž, a mně asi někam zapadla kartička s pozdravem. Potom si tam nějaký přidejte, já ji teď nemůžu najít.

VK: Dobře. To se vám stává často, že i s kartičkami dojde k omylu?

PMPAC: Vlastně ani ne, případně to redaktorky pak přiřadí ke správným otázkám. Jen jednou, bylo to shodou náhod u paní Jílkové, jsem byl trochu nervóznější, je to hodně dominantní žena a já si připadal chvíli jako doma, to jsem pak šáhl do špatné kapsy a přečetl jsem nákupní seznam. Naštěstí se zrovna ptala na nejčastější přání žen u porodu, takže to nakonec krásně pasovalo rozumíte na tu celou situaci. (smích)

VK: Humorné.

PMPAC: Viďte! (smích) Eidam třicítka, majonéza, koblihy... (smích a bušení do stolu)... nedivil bych se, kdyby s tím opravdu nějaká přišla... (smích a patrné rudnutí v obličeji)

VK: (rozpaky)

PMPAC: (smích)

VK: Tak jsme se zasmáli a zpět k vážným tématům. Jednou z častých námitek proti české péči o těhotnou, rodičku a šestinedělku s novorozencem je, že se nedodržují zákony, např. informované souhlasy nesplňují všechna kritéria, u porodu se nebere v potaz nesouhlas rodičky nebo její přání, děti jsou rutinně oddělovány od matek...

PMPAC: (skáče do řeči) podívejte se, mě nějaké zákony nezajímají. Já jsem tu od toho, abych udržoval statistiku novorozenecké úmrtnosti na co nejnižší úrovni a současně příjmy svého oddělení na co nejvyšší úrovni. Kdybych se crcal s každou individuální vymyšleností, tak přicházíme o nervy, o čas a hlavně o peníze.

Víte vy, kolik stojí porod jen tak bez ničeho? Nějaké tři tisíce. Kvůli tomu se mi nevyplatí ani vstávat. Kdežto když trošku popoženeme, potom třeba zase zpomalíme, na což někdy rodičky s plody reagují neadekvátně, ale my to naštěstí umíme napravit, na to jsme nejlepší, tak se klidně výnos zdesetinásobí a ještě nevyjdu ze cviku.

VK: Není to trochu v rozporu se základní etickou zásadou medicíny, totiž "především neškodit"?

PMPAC: Etika není zákon, i kdyby mě zákony zajímaly, což nezajímají. Pro mě je zásadní, když celý proces přežije dítě.

VK: A co stav matky?

PMPAC: Matky jsou největší problém naší práce. Kdyby tam nebyly, všechno by bylo o hodně jednodušší. Každá je jiná, každá je jinak problémová, když už to není tím, co za nesmysly chce, je aspoň moc stará, tlustá, hubená, líná, přecitlivělá, nemocná - jmenujte jakékoli negativum a já vám potvrdím, že jsem to u pacientky zažil. Opravdu jde o základní zdroj našich potíží a zatím není možnost se jich uspokojivě zbavit. Ty rodičky jsou úplně nekompetentní a ještě se sdružují na sociálních sítích, to nikdy nebývalo.

Třeba tuhle mi jedna výsměšně říkala, že je nesmysl, když píšu ve své knize, že dítě po porodu nad úrovní rodidel vykrvácí do placenty - no já jsem se upřímně musel smát, co taková nějaká MATKA ví o medicíně? Já to mám potvrzeno tím, že prostě vím, že to tak je, a nějaké studie o tom, jak se to děje v zahraničí, mě skutečně nezajímají.

VK: Ale taky ty studie v zahraničí přece netvoří samy matky, ale vaši kolegové a odborníci...

PMPAC: Nechtějte mě rozesmát - co je to za odborníka, když je v rozporu se mnou, potažmo s ČGPS?! Takových nějakých studií vám napíšu klidně deset, ale proč bych to dělal? Já si nepotřebuji zvyšovat sebevědomí tím, že mě otisknou v nějakém odborném časopise, já tady zachraňuji děti.

VK: Před čím je zachraňujete? Před porodem?

PMPAC: Přesně tak. Ženy se svévolně vertikalizovaly, my je musíme odborně horizontalizovat. Když jsem byl na porodnické konferenci ve Francii, setkal jsem se tam se specializovanými ženami, kterým se říká "les horizontales" - a skutečně jejich rodidla jsou zdaleka nejvíce přístupná. Tím jsem se hodně inspiroval, touto praxí s nimi. Rád se tam vracím a vždy jsem příjemně překvapen, jak jsou oproti českým rodičkám vstřícné a spolupracující. Rád bych něčeho podobného dosáhl i ve svém zařízení, ale k tomu bude samozřejmě třeba nákladných investic hlavně do vybavení a přeškolení personálu.

VK: Zaslechla jsem, že si školíte vlastní porodní asistentky, které pak u vás smí vést porod samostatně, je to pravda?

PMPAC: Samozřejmě. Je ale třeba, aby byly proškoleny právě u nás, protože přece jen práce u nás má svá specifika - Apolinář má kulturní tradici jako žádná jiná porodnice, a tu je třeba stále udržovat jako poctu našim předkům a jejich obětavé práci.

VK: To je krásné. Je součástí té tradice i váš ojedinělý systém porodních boxů oddělených navzájem jen formálně vertikálními žaluziemi?

PMPAC: Víte, dříve to byla spíš nouze, náš areál není úplně připraven na takovou vytíženost, jakou máme v poslední době, máme kapacitu pro 3000 žen ročně, ale rodí u nás 4300.

Nicméně jak jsem zaznamenal, ženy v posledních letech mají zájem o komunitní porodní péči a v tom jim právě velmi vycházíme vstříc, protože mají u porodu rovnou celou komunitu dalších rodících žen. Zatímco jinde je žena separována na samostatném pokoji jen s otcem, co neví nic, a s lékařem, co ví všechno, u nás mohou rodičky své dojmy z porodu sdílet spolu a konzultovat s erární porodní asistentkou, při přípravě na porod mohou vidět hlenové zátky jiných rodiček.

To je podle mě neocenitelná zkušenost ženské sounáležitosti, kterou dnes bohužel jen těžce hledáme; přitom dřív bývalo normální, že se ženy o svých ženských věcech bavily hlavně spolu. Samozřejmě je třeba na ně jako nekvalifikované osoby odborně dohlížet, ale v tom našem sdíleném prostoru to jde přehledněji než jinde.

VK: Připadá mi, při vší úctě, že pro některé ženy může být nedostatek soukromí u porodu spíš problém, stejně tak poměrně malá velikost porodních boxů a nevybavenost pro jiné polohy u porodu...

PMPAC: Vyvrátím vám vaše připomínky bod po bodu, ano?

Tak zaprvé - soukromí u porodu je nadstandard, který vyžaduje speciální vybavení, a tudíž je třeba si za něj připlatit. Dříve ženy vůbec tuto možnost neměly a porodily, ale v případě, že žena porodit izolovaně chce, tak za příplatek může. Jak vidíte, vycházíme velmi vstříc i ne úplně běžným požadavkům.

Zadruhé - velikost boxů je pro jejich účely naprosto dostatečná. My nemáme moc rádi, když se kolem ženy motá víc lidí, které si tam přivedla odněkud z ulice - když si každá vezme dva tři doprovody a rodí nám tam najednou pět rodiček, to máte i patnáct lidí navíc, o které se musí personál starat, vysvětlovat jim, proč co nejde, a individuálně je doprovázet k záchodu, když se jim z porodu udělá nevolno. My je takto objektivně přimějeme k tomu, aby si ideálně nebraly k porodu nikoho a spolupracovaly výhradně s námi.

Zatřetí - naše křesla byla velmi drahá, a proto budou rodit rodičky na nich, v polohách, které je možné pochopitelně měnit - třeba nemáme problém nastavit křeslo z lehu do polosedu, to jsou až desítky centimetrů! Myslím, že když bylo něco hodně drahé, tak to těm rodičkám dělá dobře, protože vědí, že jsme do nich investovali a rozumíme jejich potřebám i beze slov. I jejich název leccos napoví - Affinity znamená spříznění. Navíc teď ta porodní křesla jsou i různobarevná, takže rodička se klidně třeba mezi nohama může dívat, jak hezká je barva koženky a hned se cítí jako doma.

VK: Ano, tak to určitě funguje.

PMPAC: Děkuji.

VK: Není ani zač. Ale tyhle stísněné podmínky nejsou u vás jen na porodních boxech, ono se to táhne i na šestinedělí...

PMPAC: To já samozřejmě vím a skoro mě to i zajímá. Ale všechno je v současnosti o penězích. Máme třeba dva záchody na patro nebo sprchu pro dva pokoje po třech, dnešním ženám se to zdá málo, ale je to jen o jejich rozmazlenosti... je to vlastně jen chyba percepce (smích). Ještě před pár lety, kdy byly větší rodiny pohromadě, bylo pro lidi normální sdílet sprchu nebo záchod s ostatními členy rodiny. Taky tehdy bylo míň rozvodů, ono to všechno se vším souvisí, nemyslete.

VK: Nemyslím.

PMPAC: Šikovná.

VK: Děkuji. Kam v těchto podmínkách chcete umístit plánovaný porodní dům, zvlášť když je Apolinář v památkové zóně a na seznamu UNESCO?

PMPAC: Tak ono v prvé řadě nejde o dům, že? Dům v domě, kdo to kdy viděl! (smích) Já nejsem příznivcem porodních domů tak, jak je chce pár nejukřičenějších soukromých porodních asistentek a žen; dřív, když ty domy ani nebyly, z nich stejně měly děti obrnu.

VK: To moc nedává smysl...

PMPAC: Protože jste žena, bez urážky. Co my chceme, je porodní centrum a hlavně miliony korun, to především. My potom uděláme to, že jakože některé sály budou to centrum, do těch zainvestujeme, ale rodit se tu bude normálně jako dřív, na to si právě školím ty svoje vlastní porodní asistentky.

VK: Nedávno se ovšem zjistilo, že vaše porodnice není akreditované pracoviště, kde by se mohly porodní asistentky učit.

PMPAC: To je nepodstatné. Koho to ve skutečnosti zajímá? Já jsem elitní český porodník, radím ministrovi zdravotnictví i premiérovi, kdo by proti mně šel? A co by tím získal? Já si můžu dělat i říkat cokoli, ČGPS je na mojí straně, ministerstvo je fakticky ČGPS podřízeno...

VK: To se máte. Pokud tedy porodní asistentky vzděláte po svém, mohou jít pracovat kamkoli? Stává se vám, že se odchýlí od vaší linie?

PMPAC: Vím o jedné prostopášnici, a s ní si to ještě vyřídím (rozhodné bouchnutí do stolu). Víte, já jsem rád, když mne ty moje porodní asistentky poslouchají, je to tak podstatně jednodušší. Třeba jsem si spolu se ženou založil vlastní organizaci porodních asistentek. Ty se vzdělávají jen tak, jak chci já, praktikují to, co chci já, myslí si, co nařídím já, milují epidurál stejně jako já. Pak to na sálech běží jako hodinky. Víte, já řídím porodnici jako firmu, základem je efektivita a zisk.

VK: Vaše Česká společnost porodních asistentek není jediná v ČR, jak se stavíte k tomu, že existují další sdružení na stejné úrovni?

PMPAC: Na stejné úrovni?! Jo, vy myslíte "právně". Bohužel prozatím nejde svévolnému sdružování porodních asistentek zabránit, ale samozřejmě na tom se ženou pracujeme. Naším cílem je jedna komora porodních asistentek, které budeme vládnout my dva. Prozatím je vůči tomuto uspořádání mezi porodními asistentkami pro mě nepochopitelný odpor, ale věřím, že s dostatečnou finanční a legislativní podporou to zvládneme uspokojivě vyřešit.

Propagátorky domácích porodů pak přejdou do ilegality, a tím bude všechno pro ty děti bezpečnější.

Hlavně je opravdu třeba dbát o naši nejlepší statistiku, o mou moc nad ženami a o dostatečný přísun financí - bez toho se porodnictví nehne z místa a nemůže zlepšit.

VK: Samozřejmě, to naprosto chápu. Ještě se chci zeptat na to, jak hodnotíte jako nepřítel domácích porodů kvůli zbytečnému riziku to, co se stalo loni ve vaší porodnici, totiž ženu, která se vdávala v kapli jen několik hodin po rizikovém porodu a manuálním vybavením placenty. Je to skutečně bezpečné a zodpovědné?

PMPAC: Tak když jsem u toho já, tak to je bezpečné vždy, to se takhle vůbec nemusíte ptát. To se vůbec nedá s domácím porodem srovnat - mj. byla ohrožena jen matka, dítě bylo separováno k rukám našeho personálu, takže statistika byla v bezpečí. Matka samozřejmě mohla i pár hodin po porodu začít krvácet, ale my jsme prostě v tu dobu nějak potřebovali navázat na popularitu britské královské svatby a ještě udělat reklamu na epidurální analgezii, takže to vyšlo takto a vyšlo to krásně.

VK: Když už jsme u té britské zahraniční ciziny, co říkáte na hypnoporod, kterým porodila vévodkyně Kate?

PMPAC: My především nevíme, zda porodila v hypnóze. Po pravdě si nemyslím, že na tak vysoké pozici může uspět člověk, lépe řečeno žena, která je jednou z těch 25 %, které jsou hypnobilní - myslím, že to představuje velké riziko pro britskou bezpečnost státu a pochybuji, že by bylo umožněno následníku trůnu oženit se se ženou, kterou může kdokoli na dálku ovládat. Již jsem několikrát říkal, že vévodkyně Kate je tvrdá žena, a stojím si za tím.

Jestli je v královské rodině někdo hypnobilní, bude to princ Harry, jehož výběr manželky je z hlediska mého povědomí o vhodných kandidátkách (sám mám nakonec dospělou dceru) velmi suspektní.

Ale vůbec nemluvme o Británii, jsme momentálně uprostřed přísně tajného procesu, který má přinést Apolináři finance na modernizaci.

VK: O co jde?

PMPAC: Dobře, slíbil jsem vám upřímný rozhovor, tak vám tedy výjimečně odpovím. Velmi nás poškodila jedna z britských autorek knih pro děti. Kolem Apolináře skutečně nelétají draci, nemáme v podzemí troly, a jakkoli nám to s profesorem Doležalem svým způsobem lichotí, skutečně nejsme nejmocnější čarodějové všech dob. Tato nařčení nám působí újmu na cti a snižují vážnost našeho zařízení, proto požadujeme finanční kompenzaci. Představte si, kdyby třeba těhotná upadla na schodech, které zrovna mění polohu...

VK: To je snad víc informací, než jsem chtěla vědět... když je to tajné, pokusím se na to zapomenout. Vraťme se k tomu hypnoporodu, zaslechla jsem něco o tom, že jste to s panem Doležalem...

PMPAC: profesorem!

VK: ... profesorem Doležalem zkoušeli už kdysi dávno.

PMPAC: Ano, aktivně jsme hypnotizovali ženy, protože jsme chtěli navázat na tradici sv. Apolináře, který léčil pouze modlitbou, tedy energií a sugescí, ale výsledky byly pochybné. Přítomnost hypnotizéra u porodu nepřináší personálu ani rodičce žádné statisticky významné benefity.

VK: Ale podle informací instruktorek hypnoporodu není přítomnost hypnotizéra nijak potřebná, jde jen o hlubokou relaxaci, kterou si těhotná navodí sama pomocí afirmací apod.

PMPAC: To je právě naprostý nesmysl a ženy za to ještě platí tisíce. Rodička prostě nemůže sama sobě cokoli efektivně vsugerovat, to je románová představa, ale takové schopnosti reálné ženy nemají. Jediná možnost, jak se dostat u nás na pracovišti do hypnózy, je pohledem na mě nebo profesora Doležala; nevylučuji, že se to ženám děje i mimoděk, ale máme mnohem efektivnější metody pomoci od bolesti.

VK: Myslíte jistě epidurální analgezii.

PMPAC: Ano. Tuto metodu jsem do ČR přivedl já, a když na to přijde, tak si ji klidně zase odvedu. Rád říkám, že ji dávám v homeopatickém množství - zde jsem se inspiroval kolegou Záhumenským, který biorodičkám úspěšně podával atropinové čípky, které tím, že byly zelené, dámy považovaly za bylinky.

Poslední dobou se zase množí stupidní výhrady ze strany rodiček a pochybných fousatých porodních bab, mají pro epidurál hanlivé názvy a až nemístně adorují bolest. Jejich jediným cílem je tahat z žen peníze, což je zištnost, kterou já osobně odsuzuji.

Přitom nechápu, za co jako ty ženy platí, kromě absurdního zpracování placenty nedostanou žádné předměty; a sláva elitního porodníka, za kterou jsou ochotny platit ženy u nás...

VK: ... to taky doma nedostanou, chápu. Vy znáte konkrétní čísla ohledně výdělků okolo různých alternativ?

PMPAC: Já jsem si to doma s pomocí manželky pro svou potřebu spočítal, při uvažovaných pěti procentech alternativních hysterek a zhruba tisíci domácích porodů, které se prý v ČR odehrají, by mohlo jít až o 42 milionů, které MNĚ OSOBNĚ ročně unikají mezi šarlatány! Pak se nedivte, že jsem rozhořčen. Ty zhýralé a dekadentní ženy mají díky manželům, tzv. ajťákům, přístup k finančním zdrojům, o kterých se nám porodníkům může jen zdát.

Přitom myslíte, že když taková biomatka přijde a řekne mi: "pane kandidáte věd, rozmyslela jsem se, chci, abyste mě porodil vy, dvacet pět tisíc na to," že já ji odmítnu? Neodmítnu a rád ji porodím.

VK: Tak snad se ženy umoudří a obrátí se na vás. Existují poměrně zásadní námitky vůči vaší praxi, totiž že hřešíte na to, že skvělá česká neonatologie napraví i to, co porodníci pokazí, plus to, že prenatální diagnostika a neonatologie má hlavní podíl na současné statistice novorozenecké úmrtnosti, nicméně její zásluhy si připisují nezaslouženě právě porodníci jako vy. Kdyby to byla pravda, tak by se ale neonatologové ozvali, ne?

PMPAC: Oni jsou úplně vymytý. Chci říct, že oni to vědí, ale nemají prostě při své práci kapacitu koukat nám pod ruce nebo nás sledovat třeba vedle akce na okurky v Blesku, což mě upřímně mrzí, ale vlastně by nemělo, protože to hraje pro mě - můžu si říkat, co chci.

VK: Pochopitelně. Vraťme se ještě na chvilku k těm domácím porodům. Vím, že vy vyhledáváte spíš ty, co skončí špatně...

PMPAC: ano, v krvi, křečích, smrti. Je to můj koníček, trávím tím většinu volného času.



VK: Hm. Ale viděl jste někdy nekomplikovaný domácí porod s porodní asistentkou? Pokud ano, co si o tom myslíte?

PMPAC: Tak něco jsem viděl, ale víte, ona je to především hrozná NUDA. Pořád čekáte, kdy se konečně něco pokazí, kdy dojde k nějaké akci... a přitom se tam ta žena jen různě nakrucuje ve tmě a trpí, porodní asistentka je velmi pasivní, pozoruje ji, občas promluví nebo na ni koukne, změří ozvy. Já to ve videích přeskakuju, tohle mě upřímně nebaví. Já jsem 15 let běhal za Spartu Praha, mám rád rychlost a nějaký ten adrenalin. Toho v porodnici dosáhnu poměrně dobře třeba tím, že ženě na monitoru řeknu: "víte, taky se může stát, že vám to dítě v břiše usne navždy," a hned je to zábavnější.

Skutečně nepochopím, za co těm porodním bábám ženy platí - u mě by měly akci, drahé vybavení, mou přítomnost... 

VK: Třeba je právě ten klid láká. Podstatou kontinuální péče porodní asistentky je přece to, že se o ženu stará jedna odbornice od otěhotnění až po dobu po šestinedělí.

PMPAC: To není klid, to je čekání na smrt. A proti slovu odbornice se taky ohrazuji, odbornice jsou jen porodní asistentky z naší Komory porodních asistentek.

VK: Komora porodních asistentek ale není vaše organizace.

PMPAC: Proboha! Samozřejmě jsem myslel Českou společnost porodních asistentek. No a i u nás při Apolináři lze využít jakési kontinuální péče.

VK: To je přímo součást Apolináře?

PMPAC: Tak přímo ne, jde o soukromou praxi našich dvou zaměstnankyň, ale mají mé požehnání, pokud samozřejmě otevřeně odmítají pečovat o rodičky před, při a po domácím porodu. U nás ale mohou prakticky celou pacientku porodit samy bez dohledu, v tom mají svobodu. V zásadě jsme tím vymysleli a uvedli v praxi to, co nyní trapně napodobuje Bulovka svým "centrem porodní asistence".

VK: Ale když pan premiér viděl vaši prezentaci, tak celý otřesený říkal, že se centra porodní asistence budou dělat podle Bulovky, ne podle vás. Jak si to vykládáte?

PMPAC: To že říkal? Tomu nevěřím. Zatím byli všichni mou prezentací jen a pouze ohromeni. Dali jsme si s tím se ženou spoustu práce, 226 diapozitivů plných hodnotných informací o mně, mé práci a o mně, plus spousta obrazového materiálu.

VK: Ano, třeba komiksového znázornění vašeho úprku před lesanami. Skutečně myslíte, že to patří do odborné prezentace o centru porodní asistence?

PMPAC: Jistě, je to neškodná legrace na odlehčení atmosféry. Všimněte si třeba, že tam běžím v crocsech, to je velmi žertovné... (smích) Všichni přece víme, že v crocsech se běhat ani nedá!!! (další záchvat smíchu spojený s rudnutím obličeje)

VK: Víte, ty ženy to třeba může urážet. Ony po ČGPS, potažmo po jejích mediálních tvářích, jako jste třeba vy, požadují právě respekt a určité jasně stanovené standardy péče odpovídající modernímu vědeckému poznání.

PMPAC: My standardy nepotřebujeme, my víme, co děláme, a laici tomu nerozumí. Já vám řeknu, v čem přesně je problém - je to nedostatek VÍRY! Pokud nám jsou schopni věřit lékaři jiných specializací, že naše praxe založená na ústně přenášené tradici bez zbytečné ztráty času nad studiemi, je správná, proč by nám neměly věřit i obyčejné ženy?

Je to chyba v nich, v dnešní společnosti plné zpochybňování základních hodnot, hlavně tedy mě a mé manželky.

VK: Vaše žena otevřeně tvrdí, že není příznivcem bondingu, protože při něm umírají děti. Přitom to není nijak podloženo, nebo ano?

PMPAC: Díky, to byl pregnantní (uchechtnutí) příklad právě toho, o čem mluvím. Já jsem profesor a své ženě věřím - proč jí nevěříte vy? Chcete mi snad říct, že lže? Nebo že lžu já?!

VK: To přímo ne, jen mě zajímají podklady takového tvrzení...

PMPAC: Podkladem je, že to říkáme my. Skutečně nemá smysl do toho rejpat. Já jsem nikdy nečetl ani nepublikoval žádnou odbornou práci o fyziologickém porodu, protože to považuji za vrcholně zbytečné. Co jsem potřeboval, to mě naučil profesor Doležal a život sám.

VK: Takže se v oboru porodnictví dál vůbec nevzděláváte?

PMPAC: Dovolte? Jistěže se vzdělávám. Zrovna včera jsem aktualizoval své informace o tom, že meruňková výmalba, kterou navozujeme domácké prostředí, ustupuje v roce 2019 nové barvě. Jste zvědavá, jaká to bude?

VK: Nijak zvlášť.

PMPAC: Nevadí, stejně vám to řeknu: barvou roku 2019 se stává kořeněný med! Tak co na ní říkáte, líbí se Vám? Je pravda, že sama o sobě se může tato barva zdát trošku nezajímavá... Ale jakmile ji zkombinujete s dalšími barvami, ukáže se v celé své kráse.

Jestli si pamatujete loňskou barvu roku - odstín Heart Wood - tak ta měla za cíl v našem současném divokém světě plném informací, událostí, nároků a možností trošku "zmáčkout stopku" a umožnit nám odpojit se v bezpečí našich interiérů od světa tam venku a odpočinout si. No a podle mě jsme tedy teď už načerpali dost energie a díky tomu se můžeme pustit opět do pozitivní akce, s nadšením a s jasným účelem. Podle odborníků je čas vyjít ven a dělat pozitivní změny - být tou změnou. Dělat svět lepším. Může to být třeba charitativní činností nebo "jen" tím, že budeme k ostatním milí a ohleduplní... A odstín kořeněného medu by nám v tom měl být nápomocný.

VK: Co to bylo? Neplacená reklama??

PMPAC: To byl jen můj osobní názor.

VK: No budiž. Jak chcete dělat svět lepším? Nechcete si dát nějaký symbolický závazek?

PMPAC: Co byste si tak představovala? Třeba abych se pod epidurálem nechal nastříhnout? (hurónský smích)

VK: Třeba.

PMPAC: Tak já vám to tedy slibuji. Uděláme přímý přenos.

VK: Budu se těšit. Mám tu ještě poslední, hodně intimní dotaz, který zajímá mnoho našich čtenářek: vzrušují vás vůbec ještě ženy, když denně vídáte tak dramatické situace?

PMPAC: Tak pacientky jsou pro mne jaksi depersonalizované, to si nemohu dovolit být vzrušený na pracovišti. Jinak samozřejmě nejsem vůči ženským kouzlům imunní. Ale co bych měl z cizích genitálií. Když je chci vidět, stačí mi podívat se doma na manželku.

VK: Takže končíme láskyplným vyznáním milované ženě, to je pozitivní. Děkuji za rozhovor.

PMPAC: To už je konec? Já bych vám toho o sobě ještě tolik řekl. Ale tedy dobrá, loučím se a přeji vám hezký den.